Helena

Jde to a je to v hlavě

Chtěla bych podpořit všechny, co s kojením bojují, neví si rady, nemají podporu svého okolí nebo se bojí požádat o pomoc.

Nikdy jsem nad kojením moc nepřemýšlela, byla jsem rozhodnutá určitě kojit, ale myslela jsem, že to je automatická věc, že si po porodu přiložím dítě, hned se přisaje a za chvíli bude mléko. Ale ne vždy jde vše dle představ...

Porod byl vyvolávaný tři týdny po termínu, po dvou dnech zakončený císařským řezem, dcera byla po porodu resuscitována a musela do inkubátoru. Teprve třetí den po porodu došlo k prvnímu pokusu o kojení, ale dcera nechtěla sát, jenom se přisála a chtěla u mne ležet.

Ani nechci vzpomínat na přístup sester v nemocnici, pokud jsem v určitém předepsaném intervalu nenakojila předepsanou dávku mléka, tak to bylo špatně, nicméně žádná podpora nebo rada, zkrátka domů jsem odcházela s UM v tašce, protože já kojit rozhodně nedokážu, atd atd...

Doma jsem s dcerkou zalezla do postele a přikládala a přikládala a chovala a chovala, až jsem se pomalu rozkojila. nicméně naočkovaná z porodnice jsem neustále sledovala kdy, jak, kolik, dceru jsem budila a nutila jíst podle rozvrhu, byla jsem nervózní, pokud nepila podle porodnicí nastaveného jízdního řádu, nevyspalá, ona plačtivá, neustále na mne přilepená a ve finále nepřibrala po šestinedělí ani gram a byla unavená a apatická. Pediatr mi doporučil dokrmovat, aby zesílila a byla schopná se lépe nakojit. Rozběhl se kolotoč kojení, vážení, dokrmování. Předepsaných dvacet minut kojit, poté zvážit, kolik je nakojeno a předepsanou dávku dokrmit umělým mlékem. Zase celá napjatá jsem sledovala jak, kdy, kolik a krmením strávila spoustu času. Zakoupila jsem všemožné tablety, čaje, homeopatika na podporu laktace a bez výsledku. Unavená a pod tlakem partnera, který už se na mne nemohl dívat jsem si řekla že to vydržím do konce třetího měsíce a pak nasadím UM a kojení nechám úplně. Ale hryzalo to ve mne, že když přeci jen nějaké mléko mám, že je to škoda.

Nakonec jsem zahodila láhev i všechny zázračné přípravky a přestala přemýšlet a kojila a kojila, tak jak si dcerka řekla a kolik si řekla. Za týden bude dcerce 5 měsíců a mám mléka na rozdávání. Nic neodsaju odsávačkou, neám nalitá prsa, ale při kojení se dcera úplně zalyká jak nestíhá pít. Kojím jak chce ona, někdy po čtyřech hodinách, někdy po dvaceti minutách. Někdy pije pět minut, někdy půl hodiny. Už to ani nesleduju. Když se odtrhává od prsu, což jsem dříve brala jako signál, že žádné mléko neteče a hned jsem do ní "lila" mléko lahvičkou, tak trpělivě počkám, buď potřebuje sundat plenku a ulevit si, trápí ji bublina v bříšku, je unavená, nebo jenom je už prostě najedená a chce se jenom dál mazlit. Trvalo nám to dlouho než jsme našly společnou řeč, možná to bylo i nepřirozeným zakončením porodu, stálo to hodně času, úsilí a trpělivosti, ale vyplatilo se to a je to úžasný pocit. Odměnou jsou mi velmi důvěrné chvilky kojení s mou dcerou a i slova mého partnera, který mi nedávno řekl, že je na mne pyšný, že jsem to kojení nevzdala a dávám naší dceři, to nejlepší.

Tak pokud nekdo bojujete s kojením, nevzdávejte to. Nepřemýšlejte nad tím a kojte, věřte sama sobě a hlavně věřte svému dítěti. Kojení nechte na něm a na přírodě. Je to přirozená věc, která nepotřebuje přesně změřené minuty, gramy a milimetry. Jde to a je to v hlavě.